ŘEPKA

ŘEPKA (Brassica napus L.) je potravinářskou surovinou, vyrábí se z ní jedlý olej. V krmivářství se využívají extrahované šroty a pokrutiny pro výrobu krmných směsí. Může sloužit také jako pícnina. Zelená hmota se využívá i na zelené hnojení. Řepkový olej je také surovinou pro chemický průmysl a může sloužit i jako zdroj obnovitelné energie místo fosilních zdrojů. Řepka slouží také jako medonosná rostlina.

BOTANICKÁ CHARAKTERISTIKA

Řepkové semeno obsahuje 35-40 % tuku, také obsah dusíkatých látek je poměrně vysoký  (asi 20 %). Biologická hodnota bílkovin je poměrně dobrá. Obsah BNLV je nízký (jen asi 5 %), obsah hrubé vlákniny je 7-12 % a minerálních látek 2-3 %. Semeno řepky obsahuje také značné množství antinutričních látek. Nejvýznamnější jsou glukosinoláty, sinapiny, kyselina eruková, ale patří k nim také například antinutriční polysacharidy.

NEPOTRAVINÁŘSKÉ VYUŽITÍ ŘEPKY

Řepka je surovina pro výrobu oleje, kdy odpadem jsou pokrutiny. Biomasa se využívá jako zelené či hnojení, zdroj obnovitelné energie (VAŠÁK a kol., 2000). Je také významnou medonosnou plodinou.

Zhruba 10 % produkce řepkového semene se zpracovává v chemickém průmyslu – oleochemii. Rozkladem olejů a tuků, hydrolýzou nebo alkoholýzou se získává glycerol (představuje 11 % výtěžku  při štěpení olejů), vyšší mastné kyseliny, jejich soli a estery, vyšší mastné alkoholy a aminy, oligomerní mastné kyseliny. Tyto se pak využívají při výrobě plastických hmot, pryskyřic, laků, emulgátorů, umělých vláken, mazacích prostředků, farmaceutických výrobků a v kosmetice. Složení mastných kyselin v  řepkovém semeni lze šlechtěním významným způsobem měnit, a to dává oleochemii do budoucna velké možnosti (viz tabulka).

Olejnatost a složení mastných kyselin ozimé řepky

V průměrném roce bývá sklizeno celkem cca 900 tis. t řepkových semen, což odpovídá obsahu cca  400 tis. t řepkového oleje. Při potřebě cca 160 tis.t / rok oleje pro potravinářské účely je nutné ostatní množství vyvést, nebo zpracovat na nepotravinářské výrobky. Vzhledem k rostoucím požadavkům na ochranu životního prostředí nabývá prvořadého významu výroba ekologického paliva tzv. bionafty, tj. metylesteru řepkového oleje (RME), a různých biologicky degradovatelných maziv a hydraulických kapalin. Pro výrobu 100 tis. tun RME v České republice se počítá s ročním zpracováním řepkových  semen v množství 300 tis. tun.

AGROTECHNIKA ŘEPKY

Řepka se pěstuje v ozimé i jarní formě, u nás převládá řepka ozimá, která je u nás nejvýznamnější olejninou. Řepce se nejlépe daří na hlubokých hlinitých půdách, dostatečně zásobených humusem, vápníkem a hořčíkem s půdní reakcí 6 - 6,5. Půdy lehké jsou vhodné jen při užití dobré agrotechniky, mělké jen při dostatečném hnojení. Řepka ozimá nesnáší půdy těžké se sklonem k hrudovitosti. Vysévá se v srpnu. Jako předplodiny ozimé řepky jsou vhodné ozimý ječmen, rané odrůdy pšenice, na méně úrodných půdách jsou vhodné jako předplodiny ozimé či jarní směsky, jetel. Nevhodné jsou všechny plodiny, které neumožní výsev v srpnu. Nejčastěji se ozimá řepka řadí mezi dvě obiloviny, protože je hodnocena jako zlepšující plodina zmírňující negativní biologický vliv vysokého podílu obilovin na orné půdě.

Jarní forma řepky se pěstuje hlavně v oblastech s tvrdou zimou (Kanada), kde by ozimá forma nepřezimovala a v teplých oblastech (Austrálie, Indie, Čína), kde naopak chybí chladné období. U nás je jarní forma pouze doplňující plodinou. Její nevýhodou ve srovnání s ozimou formou je nižší výnos, nižší obsah oleje a obtížnější ochrana proti škůdcům.

V systému střídání plodin má řepka mimořádné postavení, což je dáno trojicí nejvýznamnějších přínosů. Dodání organické hmoty do půdy a její mikrobiální oživení, výrazné antifytopatogenní působení a tvoření drobtovité struktury půdy s vynikajícími fyzikálními vlastnosti. Pro tyto vlastnosti se řepka považuje za vynikající přerušovač obilních sledů (VAŠÁK a kol., 2000).

Řepka se po sobě nesnáší z důvodu výskytu řady chorob i škůdců. Při změně typů řepky, nebo při přemnožení odrůd, zvláště hybridních je také nutno zvolit velký časový odstup, nebo» zaoraná semena řepky přežívají jako klíčivá v půdě běžně 5 let výjimečně až 21 let. Časový odstup by měl minimálně 4 roky při běžném pěstování, minimálně 5 let při množení řepky a přechodu na kvalitativně odlišné typy, nejlépe až 20 let při množení linií pro výrobu hybridního osiva.

Nejvhodnější předplodiny pro řepku jsou rané brambory a raná zelenina, ozimé směsky, a to zvláště pro horské podmínky, kde se řepka seje počátkem srpna, jarní směsky a pícniny sklizené v červenci, kmín či hrách. Přijatelné předplodiny jsou obiloviny, hlavně ozimá pšenice a ozimý ječmen, případně ozimé žito či tritikale. Jsou předplodinami asi 90% porostů řepky. Základním požadavkem je, aby zvolená předplodina umožnila výsev v srpnovém agrotechnickém termínu i v nepříznivých letech.

Problematickou předplodinou je jarní ječmen. Zanechává půdu nestrukturní, poškozenou vodní, větrnou i sluneční erozí a chudou živinami. Do stejného osevního postupu s řepkou by neměla být řazena hořčice, mák, len, řepa, většina zelenin (VAŠÁK a kol., 2000).

Tradiční způsoby půdy k ozimé řepce je založeno na dobré podmítce do hloubky kolem 10 cm, bezprostředně po sklizni předplodiny. Podle potřeby se podmítnutá půdy může ošetřit válením a vláčením. Následuje středně hluboká seťová orba, kterou mohou být zapravena do půdy fosforečná a draselná hnojiva a hnůj.

Pro předseťovou přípravu půdy mohou být použity kombinátory (kompaktory) nebo stroje s aktivně poháněnými pracovními orgány. U posledně jmenovaných strojů je výhodné jejich spojení se secími stroji (HŮLA a kol., 1997).

U této minimalizační technologie zpracování půdy je vynecháno hlubší zpracování půdy orbou a půda je zpracována podmítači do hloubky 8 – 12 cm. Pozemek má být podmítnut co nejdříve.

Pokud je po podmítce povrch nerovný, nebo nejsou posklizňové zbytky, sláma a plevy dobře rozmístěna, je možno podmítnout i dvakrát, vždy šikmo na směr řádků. Podmítku při značné nerovnosti i usmykovat a velmi rozšířené je zejména v sušších podmínkách válení podmítek.

U minimalizačních technologií se ke zpracování půdy používají radličné podmítače a častěji talířové podmítače a brány (VAŠÁK a kol., 2000).

I při zakládání porostů ozimé řepky mohou najít uplatnění úsporné technologie spojující mělké kypření povrchu půdy do hloubky setí se setím. Přímý výsev se zpravidla neobejde bez použití herbicidů před setím. Pravidlem bývá v tomto případě i zvýšená dávka dusíku (HŮLA a kol., 1997).

Výsevek má zajistit počet rostlin na jaře v rozmezí 30 – 80 ks.m-2. Optimální počet rostlin by měl být 40 – 60 ks, pro intenzivní technologii 30 – 40 ks.m-2. Doporučuje se nakoupit kalibrované a mořené osivo řepky kombinací insekticid/fungicid. Kalibrace na velikost 2,0 – 2,2 mm snižuje množství slabých – plevelných – rostlin řepky a zvyšuje výnosy (VAŠÁK a kol., 2000).

Při vlastním výběru odrůdy jsou rozhodující zejména výnos semene, obsah glukosinolátů, odolnost proti vyzimování, chorobám a poléhání. Zásadně je třeba volit pouze ty odrůdy, které jsou registrované (BARANYK, 1994).

První hybridní odrůdy řepky ozimé byly přihlášeny koncem 90. let. Vyšší obsah glukosinolátů (GSL) v osivu hybridů nekoresponduje s obsahem ve sklizni. Ve sklizeném semeni dochází k poklesu obsahu GSL podle odrůdy až na téměř 1/3 původního množství.

Doporučené termíny výsevů a N hnojení podle výrobních typů „OO“ typy řepek

1) Při výsevu před (po)  agrotechnickou lhůtou se snižuje (zvyšuje) základní výsevek 4 kg/ha pro kukuřičný, řepařský a bramborářský VT o 1 kg až 2 (resp. až 5) kg osiva na 1 ha. Při předčasném (opožděném) výsevu se v pícninářském VT snižuje 5 kg výsevek o 1 kg.ha-1, resp. zvyšuje při opožděném setí na 7 kg.ha-1. Výsevek 6 kg.ha-1 se volí při nebezpečí fytotoxicity herbicidů.

Nejobvyklejší meziřádková vzdálenost činí v současné době 12,5 cm (úzké řádky) a 21 – 25 cm (střední řádky). Ve vhodných podmínkách se uplatňují i široké řádky (37,5 – 45 cm).

Hloubka výsevu činí 1,5 – 2 cm. Hlubší výsev (2,5 cm) volíme na suchých a lehčích půdách při použití fytotechnických herbicidů (VAŠÁK a kol., 2000).

Podzimní vegetace řepky má končit s listovou růžicí s více než 10 listy, kořenovým krčkem o průměru vyšším než 8 – 10 mm, hmotností nadzemní biomasy 1,4 – 1,8 kg.m-2 a mohutným kůlovým kořenem delším než 15 – 20 cm a hmotností sušiny kořenů nad 30 g na m2. Růst listů ustane při teplotách kolem 3 – 5°C a růst kořenů při půdních teplotách okolo 2 – 3°C.

Objevení se bílých kořínků je signálem jarní obnovy vegetace. Kořenový systém regeneruje při +2,9°C, většinou v první dekádě března. Toto období je agrotechnicky nejvhodnější pro regenerační hnojení  (VAŠÁK a kol., 2000).

Optimální a reálná struktura výnosových prvků řepky ozimé

(BARANYK, 1994)

Řepka patří díky svému plynulému počátečnímu vývoji a malým vzdálenostem mezi řádky ke konkurenčně silným plodinám. Přesto se v mezerách, vzniklých např. po vymrzlých rostlinách, objevují plevelné rostliny (VAŠÁK a kol., 2000).

Mezi nejčastěji se vyskytují plevele v řepce patří vytrvalé plevele jako pcháč oset a pýr plazivý a dále rozrazily, kokoška pastuší tobolka, heřmánky, svízel přítula, hluchavky, ptačinec a výdrol obilovin.  Výskyt těchto plevelů způsobuje komplikace při sklizni, vyšší náklady na vyčištění od semen plevelných rostlin, snížení olejnatosti apod. Na rozdíl od jiných plodin však nezpůsobuje ztráty na výnosech.

Významným agrotechnickým opatřením pro regulaci plevelů je provedení podmítky do maximální hloubky 10 cm bezprostředně po sklizni obilniny, úklid nebo rozptýlení slámy se současným uválením v jedné operaci. Za příznivých podmínek se osvědčilo provést podmítku dvakrát.

Obecně platí zásada, že v podnicích s větší plochou pěstované ozimé řepky by měly být podle podmínek použity 2 – 3 technologické postupy ošetření proti plevelům (VAŠÁK a kol., 2000).

Choroby mohou snížit výnos o 20 – 50%. Na řepce je celosvětově popsáno 71 mikroorganismů, jež mohou vyvolat onemocnění rostliny. Z hlediska ekonomického i  ekologického je žádoucí maximálně snižovat vstupy chemického ošetření (VAŠÁK a kol., 2000).

Choroby řepky s doporučeným ošetřením v době dlouživého růstu a tvorby poupat jsou formová hniloba, plíseň šedá, plíseň zelná. Závažné choroby řepky s doporučeným ošetřením v době květu jsou hlízenka obecná, čerň řepková.  Choroby s narůstajícím významem v ČR - verticiliové vadnutí, padlí, cylindrosporiosa řepky.

Škůdci napadají ozimou řepku po celý rok. Jednotlivé druhy však škodí vždy pouze v určitých fenofázích ozimé řepky.

Nejpočetnější je skupina škůdců vzcházejících rostlin až do fenofáze přízemní růžice listů (VAŠÁK a kol., 2000).

V podmínkách střední Evropy se na řepce může vyskytovat celkem asi 57 druhů škodlivého hmyzu. Z toho proti 12 druhům se provádí pravidelná nebo občasná chemická ochrana, 13 druhů jsou škůdci potenciální, kteří za určitých podmínek mohou způsobit hospodářskou škodu a zbylých 32 druhů jsou náhodní škůdci.

V oblastech s velkou koncentrací můžeme očekávat přemnožení dřepčíka olejkového, slimáků, pilatky řepkové, krytonosců, blýskáčka řepkového, bejlomorky kapustové, mšice zelné. Ve srovnání s ostatními škodlivými činiteli, škůdci řepce způsobují největší ztráty (HANI, 1993).

Pro zvýšení zimovzdornosti, zpomalení dlouživého růstu nadzemní hmoty a posílení růstu kořenů, zkrácení a zpevnění stonku, zvýšení počtu a velikosti nasazených generativních orgánů a omezení jejich redukce, ke sjednocení rozdílného zrání stonků a šešulí, zmenšení  pukání šešulí a pro vysušení nežádoucí zelené části porostu lze aplikovat regulátory růstu, dozrávání a desikanty. K dispozici je řada přípravků, které se vhodně doplňují: regulátor zrání Harvarde s výrazným sušícím účinkem, přípravek Spodnam na zlepšení mechanické pevnosti šešulí, Basta a Roundup s pozvolnými desikačními účinky a velmi razantní desikant Reglone (VAŠÁK a kol., 2000).

Správnou technickou přípravou na sběr a dobrou organizací všech sklízecích úkonů je možné sběr semen řepky uskutečnit se ztrátami nepřesahujícími 5%.

Z hlediska vhodného momentu začátku sklizně je velmi významná rovnoměrnost dozrávání a celková vyrovnanost porostu (VAŠÁK a kol., 2000).

Řepka dozrává podle oblasti koncem června a v první polovině července. Sklízet se musí pečlivě, protože odspodu nestejnoměrně dozrává a šešule lehce pukají. Proto je důležité správně stanovit dobu sklizně (HUDÁK, MUMSTÝŘ, ŠKALOUD, 1968).

Nejvhodnější doba pro sklizeň ozimé řepky nastává tehdy, když je většina šešulí tmavě žlutě zbarvena, semena jsou lesklá a tmavá a při pohybu v šešulích chrastí. Podíl zelených semen na průřezu děloh nemá být větší než 3 – 5%, lodyhy až do výšky větvení bývají často ještě zelená (BARANYK, 1994). Žádoucí je však, aby se sběr uskutečnil v průběhu 5 – 7 dní, přičemž požadavek ne vlhkost semen v tomto případě je max. 12% (VAŠÁK a kol., 2000).

U čistých a nezmladěných porostů se osvědčilo aplikovat 18 – 20 dní před sklizní přípravek Harvade 25 F. Cílem je snížit sklizňové ztráty a snížit vlhkost, snížit náklady na sušení, ale i udržení olejnatosti na vysoké úrovni. Velmi rozšířený a spolehlivý je přípravek Basta 15 SL, který se aplikuje asi 10 – 14 dní před sklizní.

Řepka patří k produktům, kde o kvalitě často rozhoduje posklizňové ošetření. Kvalita je dána ukazateli: vlhkost max. 8%, nečistoty do 2%, max. 2% kyseliny erukové, max. 25 μmol glukosinolátů na 1 g semene a olejnatost vyšší než 42%.

Předčištění lze na nepříliš vlhkém a z pole celkem čistém produktu vynechat. Pro materiál s vyšším stupněm znečištění je i pro předčištění nutná síťová čistička. Lze použít běžné obilní čističky, které mají vybavení sít pro řepku. Úprav vlhkosti ozimé řepky na požadovanou hodnotu 8% je nejnáročnější operací posklizňového ošetření. Jedinou reálnou metodou je teplovzdušné sušení, při kterém se mohou zhoršit biologické a chemické užitné vlastnosti produktu. Skladování vlhkost by měla být 10% a pro kratší dobu a chladné semeno i 12%.

zdroj: VFU - MVDr. Markéta Tichá, Ph.D, Ing. Petra Vyzínová, ZF JCU - Prof. Ing. Jan Moudrý CSc.