OVES
OVES je nejmladší kulturní obilninou. Do Evropy se dostal jako plevelná rostlina v tehdy již kulturní pšenici a ječmeni. Oves setý (Avena sativa L.) je hexaploidní (42 chromozomů) kulturní druh. Oves je dlouhodenní rostlina, pěstují se ozimé i jarní formy. V našich podmínkách ozimé odrůdy vymrzají. Většina odrůd bezpluchého ovsa (Avena sativa var. nudae Mordv.) má mohutnější habitus než běžný oves setý, rozvětvenou a poměrně hlubokou kořenovou soustavu, delší poměrně pružné stéblo, v kolénkách zelené ještě v době dozrávání. Oves má výraznou apikální dominanci. Tvoří 3-5 odnoží, ale jen málo jich bývá plodných. Koeficient produktivního odnožení je jen 1,2. Lata bezpluchého ovsa je mohutnější, klásky obsahují 4-10 kvítků, z nichž jsou 2-3 plodné. Plevy a pluchy odstávají a při výmlatu se oddělují. Obilky jsou drobnější (HTZ 26-30 g), hustě porostlé trichomy.
Fylogenetický původ ovsa není dostatečně znám. Pluchatý oves setý pochází z Malé Asie, bezpluchý oves vznikl spontánní mutací v horských oblastech Číny a Mongolska. Bezpluchý oves je nejvíce rozšířen ve Velké Británii, Kanadě, USA, Chile, Mexiku, Číně a Polsku. V České republice se šlechtí od 2. světové války. Odrůdy Ábel, Adam a Izák ze šlechtitelské stanice Krukanice (Selgen) mají vynikající výnos i kvalitu. Obilky bezpluchého ovsa se při výmlatu oddělují od plev.
Dobré výnosy a kvalitu lze dosáhnout v lepších oblastech bramborářského výrobního typu a přilehlých oblastech řepařského výrobního typu. Klimaticky ideální oblasti pro pěstování ovsa mají dostatek zimní vláhy, možnost setí ve 2. polovině března, dostatek srážek a relativně nižší teploty v květnu a červenci a naopak málo srážek v době dozrávání počátkem srpna. Vlhký a chladný průběh počasí v době dozrávání je příčinou drobnějšího zrna nižší kvality. Nepříznivé podmínky v době sklizně vedou k jejímu oddělení, zvýšení sklizňových ztrát, ale především ke zvýšení nároku na posklizňové ošetření. Kvalita (mikrobiální kontaminace, porůstání, větší výskyt černých a ztrouchnivělých zrn) i skladovatelnost zrna výrazně klesá.
Oves není tolik citlivý na půdní podmínky jako pluchaté odrůdy. Optimální jsou půdy středně těžké, humózní, s dostatečnou vodní jímavostí, zabezpečující dostupnou vláhu v kritických obdobích.
NEPOTRAVINÁŘSKÉ VYUŽITÍ
Oves je využíván pro výrobu oleje ke kosmetickým účelům). V medicíně je ověřeno příznivé fyziologické působení ovesných diet na organismus i prevence kardiovaskulárních a zažívacích chorob, cukrovky i rakoviny. Toto působení vyplývá z obsahu lehce rozpustné vlákniny (b glukany), minerálních látek, antioxidantů i vitamínů (E, B aj.).
AGROTECHNIKA PĚSTOVÁNÍ OVSA
Za nejlepší předplodinu ovsa (zvláště v BVT) lze považovat okopaniny (hnojem hnojené brambory, krmná řepa). Vzhledem k vyšší citlivosti ovsa na rezidua triazinových herbicidů v půdě je nevhodnou předplodinou silážní kukuřice, pokud k ní byly tyto herbicidy aplikovány.
V místech s dostatkem vláhy jsou vhodnými předplodinami ovsa jeteloviny (jetel, jetelotráva) nebo zaorané (trvalé) travní porosty. Ještě vyšší je předplodinová hodnota luskovin.
Pokud je oves zařazen po obilninách, je nejvhodnější předplodinou ozimá pšenice setá po okopanině, méně žito. Vhodnější je sled: hnojená okopanina – oves – ozimá obilovina (pšenice). V osevním postupu je fytosanitární působení ovsa na úrovni širokolistých zlepšujících plodin. Dvojí přerušovač sníží výskyt chorob pat stébel i dalších houbových chorob a přinese úspory chemických vstupů.
Oves není vhodné pěstovat po jarním ječmeni. Pěstování ovsa po sobě je nežádoucí vzhledem k nárůstu výskytu háďátek a bzunky ječné a tím výrazného snížení výnosu. Zařazení bezpluchého ovsa jako doběrné plodiny na závěr obilního sledu je příčinou snížení výnosu o více než 20 %. Oves sám má vysokou předplodinovou hodnotu. Jeho zařazení v osevním postupu s vyšším zastoupením obilovin v bramborářské oblasti je nutné.
Oves je vhodnou krycí plodinou pro jeteloviny a vzhledem k vysokému i pevnému stéblu i pro vojtěšku. Je možná jeho sklizeň (jako krycí plodiny) na GPS v mléčné zralosti nebo při výsevku 90-100 kg.ha-1 i sklizeň na zrno.
Po sklizni obilní předplodiny ovsa následuje včas a kvalitně provedená podmítka. Základním opatřením podzimní přípravy půdy je střední orba (0,18-0,22 m) provedená v optimální vlhkosti. Hloubka orby nemá podstatný vliv na výnos ovsa. Podle půdně klimatických podmínek stanoviště je vhodné ověřit možnost ošetření podzimní orby tak, aby jarní předseťová příprava půdy mohla být minimalizována.
Zásadou jarní předseťové přípravy je maximální šetření půdní vláhou. Vzhledem k co nejvčasnějšímu vstupu na pozemek (jakmile to stav půdy dovolí) je vhodné používat lehčí traktory se zdvojenou montáží kol nebo pásové traktory. Dobrý přísun vláhy zajistí mělké pevné lůžko 50-60 mm, vyrovnané v příčném profilu.
Oves sejeme co nejdříve. Kromě využití nižších teplot pro diferenciaci laty - tvorby většího počtu zrn (hlavní výnosový prvek) - je více využita i zimní vláha a omezeno poškození vzrostných vrcholů vzcházejících rostlin larvami první generace bzunky ječné (Oscinella frit). Časné setí je hlavní agrotechnický faktor ovlivňující výnos i kvalitu. Platí staré pořekadlo „Zasej mě, zašlap mě třebas v bláto, přesto budu jako zlato“, které potvrzuje zkušenost, že ovsu neškodí „zamazání“, tj. zasetí do vlhčí půdy. Klíčivost pluchatého ovsa ve vlhké půdě je dobrá. Za to u bezpluchého ovsa vlivem poškození odkrytého klíčku klíčivost klesá až do 75 % (průměrně 85 %). Vzhledem k častému poškození klíčních rostlin (bažanti, havrani) bývá i polní vzcházivost nižší. Protože oves navíc tvoří velmi málo plodných odnoží, je pro zajištění dobrého výnosu třeba vysévat 550 zrn.m-2, tj. podle hmotnosti tisíce zrn (26 až 30 g) asi 160 až 190 kg.ha-1. Oves sejeme do hloubky 30 až 40 mm (na lehčích půdách hlouběji) do řádků 80 až 125 mm.
Oves má zvlášť» dobrou schopnost přijímat z půdy i pevněji vázané živiny. Nejlépe snáší vyšší půdní kyselost. Je však citlivý na nevyváženou bilanci živin, má větší požadavky na obsah K a Mg v půdě. Doporučený poměr základních živin N:P:K pro oves je
1:0,3-0,39:0,83-1,44.
Válení ihned po zasetí zlepší na lehčích sušších půdách klíčení a vzcházení. Optimální rychlost válení je 5-6 km.h-1, druh válce se volí podle stavu půdy.
Při vytvoření půdního škraloupu je možné vláčení od setí do počátku vzcházení, velmi obezřetně, lehkými (síťovými) branami.
Vláčení od fáze 13-14 DC (3-4 lístků) až do fáze 29 DC (konec odnožování) podpoří odnožování a stejnoměrný vzrůst rostlin. Vhodné jsou prutové, případně sírové brány. Optimální pracovní rychlost je 5,5-7,0 km.h-1. Vláčení za vlhka není vhodné. Křehké rostliny po ránu jsou méně odolné proti poškození bránami. Vláčení přispívá ke zlepšení struktury půdy, aerace a tím rozvoje kořenů a zlepšení příjmu živin i k omezení plevelů až o 60 %. Mechanická regulace plevelů má u ovsa přednost před herbicidy. Její účinek je srovnatelný. Vzhledem k relativně vysoké konkurenční schopnosti ovsa vůči plevelům je možné zásahy proti plevelům až do 30 % pokryvnosti plevelů bez vlivu na výnos vyloučit úplně. O použití herbicidů rozhodne bonitace plevelů zbývajících po mechanickém ošetření ovsa (vláčení).
Aplikace morforegulačních přípravků není při pěstování potravinářského ovsa povolena. Vzhledem k vysoké odolnosti nahého ovsa proti poléhání (o 1-2 body lepší než pluchaté odrůdy), není u semenářských porostů (založených na lehčích půdách, nižším výsevkem a hnojených méně dusíkem) nutná. V ostatních případech metodika povoluje při produkci osiva aplikovat ve fázi 31-45 DC dávku 1,5-3,0 (4,0) l.ha-1.
Škůdci
Nejvýznamnějším škůdcem ovsa je bzunka ječná (Oscinela frit). Ošetření se provádí (podle signalizace) ve fázi 11-12 DC a opakuje se zhruba po osmi dnech ve fázi 20 DC. Většina populace bzunky zůstává na stanovišti zrodu. Proto ošetření proti druhé generaci není u osivových porostů nutné. Při silném napadení se provádí postřik insekticidy. Podle potřeby se opakuje po 14 dnech. Současně s bzunkou jsou regulovány třásněnky a mšice.
Mšice (Aphidea) škodí především šířením žluté virové zakrslosti ječmene. Choroba se projevuje zvýšeným odnožováním, načervenalým až purpurovým zbarvením stébel i listů, někdy nedokonalým vymetáním, snížením výnosu až o 30 %.
Dalšími důležitými škůdci ovsa jsou háďátka. Jejich přemnožení je důsledkem vysokého zastoupení obilovin na půdě, zvláště nedostatečným odstupem pěstovaného ovsa v osevním postupu.
Sklizeň ovsa se provádí na počátku plné zralosti. Optimální vlhkost ovsa při sklizni je 14 až 16 %. V nepříznivém létě je možné sklízet při vyšší vlhkosti zrna 16 až 18 %, ale při výmlatu dochází ke zvýšení ztrát, zvýšení podílu vlhkých nečistot v zrně a většímu poškození obilek. Sklizeň při vlhkosti zrna nad 18 % je možná jen ve výjimečně nepříznivém ročníku. Zrna se hůře oddělují od pluch, mikropoškození výrazně roste, klíčivost osiva klesá pod 80 % i vlivem nevyzrálosti zrn z odnoží, rostou i ztráty při čištění. U sklízecích mlátiček je nutno snížit pojezdovou rychlost pod 3 km.h-1. V těchto podmínkách je vhodné, zvláště při vzrostlém podsevu, zvýšit na nejvyšší možnou výšku strniště a stojící stébla s podsevem sklidit řezačkou následně zvlášť». Zralé či přeschlé porosty není možné sklízet na plný výkon sklízecí mlátičky, i když to stav porostu zdánlivě dovoluje. Je nutné snížit otáčky mláticího bubnu, oddálit koš i snížit otáčky ventilátoru sklízecí mlátičky. Optimální otáčky mláticího bubnu u sklízecí mlátičky jsou 900 až 1000 ot.min-1. Je nutné častěji kontrolovat ztráty nevymlácením a regulovat otáčky ventilátoru čištění.
Maximální skladovací vlhkost ovsa je 14 %. Při vyšší skladovací vlhkosti dochází ke snížení klíčivosti osiva, žluknutí a hořknutí obilek. Vlhké zrno je třeba okamžitě po sklizni dosušit. V provozních podmínkách se osvědčilo dosoušení ovsa sklízeného při vlhkosti do 15 % aktivním provětráváním neupraveným nebo předehřátým vzduchem na roštech. Při vyšší vlhkosti dosoušíme na sušárnách s nepřímým ohřevem.
