Články

DONSKÝ KŮŇ

Don je bezesporu nejznámější z ruských plemen. Svou pověst si získal díky kozákům, původně hraničářům, bránícím Rusko proti Tatarům a jiným kočovníkům a později díky členům nepravidelných jednotek, které také účinně pronásledovaly Napoleonovy armády během jejich ústupu od Moskvy v roce 1812...

Plemeno se vytvořilo v 18. a 19. století a chovalo se ve stádech na pastvinách v donských stepích. Jeho předky byli koně z různých kočovných kmenů, zejména působil dávný vliv neúhledných, ale velmi odolných nogajských koní mongolského původu, ale i koní ze severního Íránu, nověji pak perského araba, turkmenského koně a pouštních koní příbuzných achaltekinci. Také jej částečně ovlivnil karabach, horský kůň z oblasti Karabachu v Ázerbájdžánu. Typickou pro donského koně je ryzá barva – vliv persko-karabašských hřebců.

V 18. století pobíhal velký počet těchto převážně tmavozlatých koní volně po donských stepích. Později byl zlepšen a zvětšen následkem křížení s orlovským klusákem, streleckým arabem, což byl ve skutečnosti angloarab, a s anglickým plnokrevníkem. Až do začátku 20. století pak nebyla v chovu již použita žádná další cizí krev, takže donský kůň se stal poměrně ustáleným typem.

POPIS

Z hlediska exteriéru není donský kůň zrovna ukázkový, je však neuvěřitelně odolný. Může pracovat při velmi malých dávkách krmiva a žije po celý rok venku. V tomto ohledu je mnohem cennější jako zlepšovatel místních plemen v oblastech, kde jsou běžná volně pasoucí stáda. Proto také sehrál důležitou roli při vzniku nových plemen ve státních hřebčínech, z nichž nejvýznamnější je buďonovský kůň

Donský kůň je v kohoutku vysoký 156-162 cm, v plemenném standardu se popisuje jako "přiměřeně masivní". Ovšem slovo "masivní" se k němu příliš nehodí. Lepší popis dona by byl "statný, silně stavěný". Převládající zbarvení je ryzé nebo hnědé, často se zlatým leskem, připomínajícím karabašské a turkmenské předky. Ačkoliv ne všichni donští koně odpovídají ve všem standardu, jsou všeobecně uznávaní. Mají sklon k příliš dlouhým končetinám. Hlava donského koně je středně velká s rovným profilem. Temeno je zúžené a ztěžuje ohýbání. Krk je středně dlouhý a obvykle rovný. Hrudník je dobře vyvinutý a žebra jsou dlouhá a pružná. Hřbet je rovný a široký. Křížová část je oblá a záď bývá šikmá. Ocas a hříva jsou obyčejně krátké a řídké. Kopyta jsou zdravá a pevná, tvrdé konstituce. Přední končetiny jsou dobře osvalené, klouby někdy bývají neúměrně velké.

Mezi chyby vzhledu patří nízký kohoutek, spojený se strmou, krátkou plecí, "telecí kolínko" (vbočená holeň negativně působí při pohybu na šlachy), tendence k šavlovitému postoji a strmé spěnky, ocas nasazený příliš nízko a krátký, ostrý úhel zavěšení hlavy, takže je méně pohyblivá. Vzhledem k těmto nedostatkům nikoho nepřekvapí pohyb, kterému mnoho chybí k dokonalosti. Skutečně je popsán jako "poněkud svázaný a těžký". Chody jsou sice pravidelné, ale málo elegantní, pružné a nepříliš pohodlné. Přes to všechno patří don k úžasně vytrvalým a odolným zvířatům a jistě ještě dlouho zůstane praktickým pracovním koněm.

Don je vytrvalý, skromný a má velice vyrovnaný temperament.

VYUŽITÍ

Ruští chovatelé podrobují donské koně výkonnostním zkouškám. Don se testuje jak na dostihové dráze ve věku tří let, tak později podstupuje na dlouhých tratích zkoušku vytrvalosti. Jako dostihový kůň nepůsobí zvláštním dojmem, ale je neuvěřitelně výkonný na dlouhých tratích. Standardní test pod sedlem je urazit 275 km během 24 hodin.

Donský kůň je využíván pod sedlem i v tahu. Do lehké bryčky se po donském způsobu zapřahají čtyři koně vedle sebe. Zatímco vnější pár na pevné otěži cválá, střední pár u oje kluše. Je však možné, aby všichni koně zároveň cválali.