Články

FRANCOUZSKÝ KLUSÁK

Klusácká tradice je dlouhá a vžitá především ve Spojených státech, v Evropě a v zemích bývalého SSSR. Vedle USA mají nejsilnější pozici především ve Francii.

Po skončení obchodní blokády evropského kontinentu po porážce Napoleona u Waterloo v roce 1815 se obchodně nadaní chovatelé z Normandie pokoušeli využít co nejvýhodněji své neušlechtilé, ale houževnaté a všestranné normandské stádo. Chtěli založit chov koní pro vojenské účely, a to jak jezdeckých, tak i lehkých tažných a později, po zvýšení úrovně, také chov specializovaných koní obou typů. Za pomoci Správy národních hřebčínů dovezli anglické plnokrevníky a pak, pod vlivem zájmu o klusáky, také anglické polokrevníky nebo hřebce tehdy ve Francii neznámých hunterů. Dovezli také vynikající norfolské klusáky, nejlepší klusáky pod sedlem i v zápřeži v celé Evropě.

Nejdůležitějším koněm z prvních importů se stal polokrevník Young Rattler, narozen roku 1811, který byl synem plnokrevníka Rattlera a klisny norfolského původu. Brzy si vysloužil přezdívku "francouzský Messenger", protože jeho vliv na vývoj francouzského klusáka nebyl o mnoho menší než vliv Messengra na vznik klusáka amerického. Young Rattler spolu s ostatními polokrevnými hřebci a hlavně díky přínosu roadstera Norfolk Phenomenon, dosáhli u potomstva normandských klisen zlepšení exteriéru, pohybu i psychických vlastností, a připravili je tak k následnému křížení s plnokrevníky.

V průběhu doby byl přikřížen i americký klusák, aby dodal francouzským klusákům rychlost. Nebyl to však příliš šťastný počin, neboť francouzský klusák je diagonální klusák, kdežto američtí byli většinou mimochodníci.

V roce 1937 se uzavřela Plemenná kniha francouzského klusáka pro cizí plemena, aby se uchránila hodnota plemene, které nyní představuje mezi klusáky světovou třídu. V současnosti se však objevuje ojedinělé křížení s americkými standardbredy.

POPIS

Dříve měli francouzští klusáci sklon k příliš hrubé tělesné stavbě, byli velmi kostnatí, neúhlední a měli strmou lopatku. Ačkoliv je to stále silný kůň s mohutnou skloněnou zádí, typickou pro klusáky, je nyní mnohem jemnější - bližší plnokrevníkům, a to především dokonalejším utvářením plecí, díky nimž získal dlouhý a vydatný chod.

Plemeno měří v průměru 168 cm, vyšší koně se lépe hodí k dostihům pod sedlem. Převládající barvy jsou ryzá, hnědá a tmavě hnědá. Vyskytují se i koně prokvetlí, ale bělouši jsou vzácní. Chovatelé usilují odchovávat zvířata tvrdá, s velkou životností, tedy takové kvality, aby byla schopna absolvovat dostihy na dlouhých tratích.

Hlava francouzského klusáka, jako ustáleného plemene, má velmi charakteristický vzhled. Je nevšední a inklinuje spíše k typu anglického plnokrevníka. I když je méně ušlechtilá než u plnokrevníka, vzbuzuje dojem inteligence. Hlava je dobře zavěšená na krku. Neobyčejně šikmé plece zajišťují prostorný a úsporný pohyb. Kohoutek je výrazný, ale zaoblený a nahoře plochý. Takové utváření je typické pro klusáky. Typické jsou vynikající končetiny s velkými plochými klouby, tvrdými kopyty a dobrými kostmi. Záď je mimořádně mohutná.

VYUŽITÍ

První klusácké dostihy pro jezdecké koně se konaly na Martrově poli v Paříži v roce 1806. První upravená závodní dráha byla postavena v Cherbourgu v roce 1830. Dnes se asi 10 % všech francouzských klusáckých dostihů vypisuje pro klusáky pod sedlem. Tyto dostihy jsou ovšem vhodné pro mohutněji stavěné koně, schopné nést poměrně velkou váhu a udržet při tom dokonalou vyváženost. Tyto vlastnosti patří k neocenitelným hodnotám vyplývajícím z podstaty charakteru francouzského klusáka. První jezdecký klusácký dostih ve Francii byl Prix de Cornulier. Podobně jako jeho obdoba v závodě klusáků v sulkách, Prix d´Amerique, se odehrává na nejvýznamnější závodní dráze, na Hippodromu ve Vincennes. Vítěz získává 700.000 franků. Koně mohou zvítězit v obou dostizích, ale toto výjimečné dvojí vítězství dokázalo zatím pouze pět klusáků - Venutar, Masina, Tidalium, Pelo a Bellino II.