FRÍSKÝ KŮŇ

Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemska. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území, jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.

Již římský historik Tacitus zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.

Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španělska dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568-1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.

Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.

Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20. století téměř vyhynul.

Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".

POPIS

Dnešní fríský kůň je vždy vraník a v kohoutku měří v průměru 152 cm. Hlava je dlouhá s inteligentním výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou a milou povahu; uši jsou krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, ocas je poměrně nízko nasazen. Končetiny jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké pánevní končetiny vynikají silou. Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné. Kopyta jsou nižší.

VYUŽITÍ

Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň. Dávno už ovšem pominuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíše v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.