autumn-cows.jpgautumn-Vines.jpgautumn-agriculture.jpgautumn-fields.jpg

CAMARGUE

Tento polodivoce žijící kůň nese název oblasti Camargue, v níž žije. Ta tvoří protáhlý trojúhelník mezi městy Arles, Montpellier a Martigues u Marseille. Dnes je tato krajina z větší části rezervací, jen část je odvodněna a slouží k pěstování rýže a vína, původně to však byla nedostupná divočina, kde zdivočelí koně žili zcela nerušeni.

Původ camargského koně je záhadný. Je to nesporně přirozené plemeno, vzniklé samovolně na základě domácích koní, i když jižní Francie byla také domovem koní divokých, o čemž svědčí paleontologické nálezy i jeskynní malby, roztroušené v celé oblasti. Tito prehistoričtí koně se ale na vzniku camargského koně nepodíleli. Základem plemene byli domácí koně starověcí, ovlivnění v 7. a 8. století berberem a později ještě dalšími plemeny. Stáda koní v camargue totiž neustále doplňovali uprchlíci různého původu, ať z bojujících armád, obchodních karavan nebo z místních chovů.

Již římští autoři nám zanechali zprávy o koních volně žijících v bažinách poblíž řecké osady Masílie, tedy v dnešní Camargue. O jejich původu jim však nebylo nic známo, nesporně se však na jejich vzniku podíleli koně keltských Galů. Po přelomu letopočtu mohla být stáda posílena koňmi germánských nájezdníků a nakonec možná i koňmi mongolskými za vpádu Hunů a dalších kmenů. Po obsazení Iberského poloostrova arabskými dobyvateli se po jižní Francii rozšířil vliv arabů a hlavně berberů, který je dodnes na camargském koni patrný.

Stáda (manady) žila v izolaci v oblasti Camargue celkem nerušeně, odchycené koně používali pouze místní pastevci dobytka. Teprve v roce 1968 byli camargští koně uznáni jako plemeno. Vznikla asociace chovatelů a Národní hřebčín v Nimes převzal každoroční kontroly hřebců. V roce 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o ploše 150 čtverečních kilometrů.

POPIS

Přestože původ tohoto koně je zřejmě velmi smíšený, vytvořil se jednotný typ, bělouš s jemnou srstí, bohatou hřívou a ocasem; poměrně nízký, nepříliš ušlechtilý, ale nesoucí zřetelné známky orientálního původu. Camargský kůň je přizpůsoben životu v bažinatém terénu, dovede se znamenitě pohybovat po zaplavených plochách, výborně plave a je velmi skromný, spokojí se i se slanomilnou vegetací. Celkově působí primitivním dojmem. Je to kůň schopný práce s dobytkem a vhodný k jízdě.

Camargský kůň měří 135-145 cm, má poměrně těžkou, nepříliš ušlechtilou hlavu s rovným nebo vyklenutým profilem a silnými žuchvami, které jsou ovlivněny nutností spásat tvrdé slanomilné byliny a rákos. Krk je poměrně krátký, kohoutek plochý, lopatka strmá. Plece a prsa jsou mohutně osvalená, široká, hrudník hluboký, krátký hřbet pevný, záď je krátká a svalnatá. Končetiny jsou poměrně krátké, ale dobře utvářené, s pevnými klouby a plochými, širokými, velmi tvrdými kopyty. Obvykle se koně nekovají. Ocas je poměrně nízko nasazen.

Koně mají mít "barvu mořské pěny", jen zřídka se objevují jiné barvy. Hříva a ocas jsou hedvábné. Koně vynikají životností a skromností, dospívají pomalu, až mezi pátým až sedmým rokem, ale zato jsou dlouhověcí – běžně v plné síle přežívají 25 let i déle. Svérázným znakem tohoto plemene jsou chody. Mají dlouhý, mimořádně energický krok s vysokou akcí a vydatný cval. Klus je krátký a tvrdý, takže je pro jezdce nepříjemný, ale cval a trysk jsou lehké, vláčné a plynulé. Kůň je mimořádně obratný a odvážný a má přirozený cit pro práci s nebezpečným černým skotem, chovaným zde pro francouzské zápasy s býky.

Život ve volné přírodě ovlivnil povahu tohoto koně. Jsou to zvířata velmi soběstačná, bystrá a obezřetná. Mimořádně snadno se pohybují v nejistém, často se měnícím bažinatém terénu a dovedou si poradit i při záplavách, kdy často musí přeplavat dlouhé úseky. Mají velkou odvahu, a proto jsou úspěšní při pohánění a krocení agresívních černých býků. Přesto, že jsou tito koně tak samostatní, jsou docela dobře ovladatelní a hodí se i pro méně zkušené jezdce.

VYUŽITÍ

Původně se camargští koně používali jen příležitostně a větší část stád žila ve volné přírodě zcela bez dozoru. Nyní se však chov kontroluje, hříbata se každoročně odchytávají a označují vypáleným znakem C. Pak jsou většinou znovu vypouštěna do přírody se svými matkami, kde žijí až do dospělosti, tj. do stáří pěti i více let. Značná část hřebců se potom odchytává a slouží pastevcům dobytka, zvaným gardiani, při práci s černými býky pro zápasy. Camargští koně měli vždy velký význam ve folklóru této oblasti a dodnes se při tradičních lidových slavnostech uplatňují jako stafáž při jízdách na býcích a při podobných příležitostech. K místnímu folklóru patří i svérázné postoje, sedla a ozdoby vyráběné speciálně pro camargské koně. V poslední době našli camargští koně uplatnění v novém oboru, v hipoturistice. Příroda je v této zvláštní oblasti v létě velmi horké, v zimě mrazivé a často zaplavované mořskou vodou, neobyčejně bohatá a barvitá a dosud se zde nacházejí četná hnízdiště hejn vzácných ptáků, dokonce i plameňáků. Tato atraktivní místa jsou ovšem dostupná pouze za příhodných podmínek na hřbetech koní. Právě proto se hipoturistika v této oblasti těší neobyčejnému rozvoji. Camargští koně se ovšem v nejnovější době používají také v zemědělství, nejen při práci s běžným dobytkem, ale také v menší míře při sklizni rýže a vína. Díky zlepšení životních podmínek v některých částech rezervace a také jistému výběru a veterinární péči totiž těchto koní přibývá a ne pro všechny se najde místo na poměrně omezené ploše. Zvýšení stavu není totiž možné s ohledem na jiné chráněné objekty a živočichy. Následkem toho se přebyteční koně dostávají do širšího okolí Camargue a uplatňují se v různých oborech. Základní stavy jsou ovšem chráněné a nedotknutelné. Tento kůň totiž patří k národním pokladům Francie.

Zdroj: Horses Online

DESIGNED BY A4JOOMLA - POWERED BY MDJAY
TOPlist