BRUMBY

V Austrálii - zemi s nedotčenou, nespoutanou přírodou mohou přežít jen ti nejsilnější a nejodolnější. To platí pro lidi i zvířata. Týká se to i divokých koní "brumbies", žijících v počtu 300-400 tisíc kusů v srdci Austrálie. Místní jméno australského zdivočelého koně je sporné. Někteří autoři se domnívají, že je odvozeno ze jména chovatele koní Jamese Brumbyho, jiní soudí, že je to zdeformovaný výraz z jazyka qeenslandských kmenů barumby = divoký. Ovšem v Qeenslandu existuje také potomek Baramba, takže někteří autoři odvozují jméno divokého koně odtud.
Původ brumbyho je komplikovaný. Do Austrálie byli dováženi koně rozmanitého původu. Značnou část tvořili poníci z Indonésie, především timoři; jezdečtí koně se dováželi převážně z Jižní Afriky, ale kromě toho se dovážela různá plemena i z Anglie a to jak jezdecká, tak pracovní a později i rozmanitá plemena evropská i asijská. Nesporně má určitý zlomek brumbyů krev walera, původního pracovního koně australských chovatelů ovcí, který dosahoval vynikajících kvalit. Pokud však mezi předky brumbyů byli někteří vynikající koně, jejich kladné vlastnosti se rozplynuly ve stádech, žijících v drsných podmínkách, takže průměrný brumby rozhodně není půvabný kůň a stopy ušlechtilých předků jsou zpravidla již smazány.

POPIS

Brumby není vyhraněný typ. Neustálená je jeho výška, zbarvení i typ, většinou je poměrně malý a nevzhledný. Společná je brumbyům hlavně úžasná houževnatost, skromnost, obratnost, mimořádný orientační smysl a značná síla. Brumby je díky pronásledování a tvrdým podmínkám velmi inteligentní, až vychytralý a nezkrotný.
Vzhledově se jeho kvalita zhoršila, ale na oplátku získali tito koně úžasný instinkt, umožňující jim přežít a úspěšně obstát v drsném prostředí a vyhýbat se honákům, kteří je loví. Celkový tvar těla brumbyů je neharmonický, ovšem někteří mohou mít stavbu těla vynikající. Dnes jsou brumbyové spíše silní, skoro tažní koně, možná proto, že mají příměs koní těžké vojenské jízdy určených pro tahání kanónů a zásobování. Někteří však s impozantními hlavami a silnými krky působí takřka andalusky. 
Kůň je čilý, pohybuje se rychle. Ačkoliv je brumby potomkem poníků, dosahuje výšky obvykle nad 130 cm, v průměru 142-152 cm. Dědictvím po ponících jsou poměrně krátké končetiny, ovšem štíhlé a silné, a dlouhý hřbet. Osvalení je silné, ale kůň přesto budí dojem hubenosti. Hlava je zpravidla neušlechtilá, krk krátký. Končetiny jsou suché, s poměrně plochými tvrdými kopyty, která nevyžadují kování. Spěnky bývají nízké, ploché. Horší jedinci mají hlezna sblížená a záď slabou. Většinou má tento kůň rysy koní z teplých stepí, má tedy poměrně tenkou kůži s dobře viditelnými cévami, řídkou hřívu a ocas a nemívá rousy na nohách. Barva může být libovolná, vyskytují se bělouši, plaváci, vraníci, ryzáci i hnědáci.
Brumbyové mají co do povahy tu nejhorší možnou pověst. Přestože jsou úžasně přizpůsobiví a inteligentní, téměř se nedají zkrotit. Jejich vysoká inteligence a soběstačnost jim slouží jen k tomu, aby se pokud možno lidem vyhnuli a dokázali vzdorovat jakémukoliv jejich úsilí. V přírodě ovšem projevuje brumby pozoruhodné vlastnosti. Umí se pohybovat v libovolném terénu a vyhýbat se jakémukoliv možnému nebezpečí. Přestože jde v podstatě o domácí koně, brumbyové vytvářejí svébytné rodinné jednotky, asi jako tabuny divokých koní a společně se brání nepřátelům a pečují o hříbata.
Dostat se do blízkosti těchto koní není jednoduché. Kvůli nepřetržitému lovu se stali plaší a nedůvěřiví a trvá hodně dlouho, než si zvyknou na přítomnost člověka.

VYUŽITÍ

Obecně se brumbyové považují za zvířata neužitečná a někde se dokonce stále nelegálně loví na maso k výrobě krmiva pro psy a kočky. V přírodě likvidují sporou vegetaci v polopouštních oblastech a připravují o potravu domácí zvířenu. Samozřejmě zvlášť nevítanými hosty jsou na pastvinách skotu a ovcí. Hříbata odchycená v mládí se však dají vychovat v ovladatelné, i když značně tvrdohlavé a svérázné koně. Přiježděný brumby však je údajně nenahraditelným společníkem v divočině, protože obstojí i v nejpustších a nejnehostinnějších oblastech. Vždy dovede najít vodu a téměř vždy nějakou pastvu a jeho orientační smysl a jemný instinkt pro všechny druhy nebezpečí je pro jezdce nenahraditelný. Nejlepších výsledků při krocení brumbyů údajně dosahují honáci s krví původních Australanů v žilách. Jimi odchovaná zvířata jsou poměrně ovladatelná a jejich vytrvalosti a houževnatosti se prý žádný jiný kůň nevyrovná.

VELKÝ PROBLÉM

V 60. letech byl počet těchto koní tak vysoký, že se stal vážným problémem, a proto došlo k obrovské vyhlazovací akci. Brumbyové se všude lovili na maso pro psy a kočky, ale toto zabíjení skončilo velkou blamáží. Jedno stádo, asi 8 000 koní, se podařilo zastavit a postřílet z lehkých letadel a džípů asi 1 130 km západně od Brisbane. Při dalších třech podobných podnicích bylo zabito asi 17 000 koní. Masakr vyprovokoval celosvětové pobouření a ještě po deseti letech se tato sporná otázka přetřásala v tisku. Problém však zůstává a je obtížné nalézt jeho řešení. Na rozdíl od amerických mustangů a cimmaronů v moderní Austrálii nikdo nepotřebuje brumbye jako jezdecké koně a neexistuje pro ně ani jiné praktické využití. Navíc australská příroda je stády koní mnohem více poškozována než americká prérie.

Zdroj: Horses Online