BAŠKIRSKÝ KŮŇ
BAŠKIRSKÝ KŮŇ je jedním ze stepních a horských plemen severní Eurasie. Podobá se kazašskému koni a jeho podtypům adajevskému a džebemu i sibiřskému burjatskému koni. Všichni tito koně výborně přežívají v mimořádně drsných podnebních podmínkách, žijí po celý rok ve stádě na pastvinách. Tito koně zřejmě patří k těm, kteří zdomácněli nejdříve a jejichž domovinou je původní oblast, kde žili divocí koně. Sahá do černomořských a kaspických stepí na jihu a po obou stranách Uralu daleko na sever.
Baškirský kůň je přirozené plemeno, které vzniklo přímo v Baškirii, patrně dříve, než se vytvořil stejnojmenný národ. Nepochybně je potomkem stepních tarpanů. Po celou tu dobu se chovali v polovolném chovu, to znamená, že žili ve stádech jako koně divocí a se svými pány se stěhovali na nové pastviny, v létě do hor, na zimu do nížin. Na členitém území Baškirie se vytvořily dva typy, menší horský a robustnější stepní.
Baškirové žili na území, kde se neustále střetávaly různé kultury asijské a evropské, ale v 19. století se dostali do převládajícího vlivu Ruska. Rusové ocenili kvality baškirských koní a začali podněcovat jejich cílevědomý chov a šlechtění. Zakládali chovatelská střediska (první vznikla kolem roku 1845) a snažili se všestranně zvyšovat produktivitu těchto koní. Brzy se modernější metody chovu ujaly i mezi usedlými Baškiry a baškirský kůň se stal jedním z nejoblíbenějších plemen užitkových koní. Začal se používat v zemědělství v zápřeži, pod sedlem i k lehčím polním pracím, uplatnil se v obchodě jako soumar a dokonce začal sloužit jako kůň poštovní, a to nejen v oblasti původního rozšíření, ale v evropském Rusku, na Sibiři a nakonec i na ruské Aljašce. To proto, že baškir obstojí i v hlubokém sněhu, za sněhových bouří a v mrazu pod 40°C.
POPIS
Baškir je silný, robustní koník s poměrně mohutnou hlavou, svalnatým krkem, plochým kohoutkem a zavalitým tělem. Má krátké, ale silné a zdravé končetiny s kopyty, která nepotřebují kování, má velmi hustou hřívu i ocas a na zimu mu narůstá kadeřavá podsada. To vše s mimořádnou vitalitou, skromností a odolností činí z baškira užitkové plemeno bez konkurence. Navíc má baškir obvykle vlídnou a klidnou povahu a je dostatečně inteligentní pro všestranný výcvik. Jeho vytrvalost je úžasná, trojka baškirů urazí za den 140 km, a to ve sněhu a bez krmení. Proto se baškir podílel na vzniku některých jiných plemen a naopak, přikřížením rychlejších koní se získávají vynikající a vytrvalí jezdečtí koně.
Horský baškir je vysoký asi 135 cm, obvod hrudníku má cca 164 cm a přední holeň 17,8 cm. Stepní baškir je v průměru o 3 cm vyšší a ostatní rozměry jsou rovněž odpovídajícím způsobem větší. U tohoto typu je výraznější rozdíl mezi klisnou a hřebcem. Baškirové jsou obvykle ryzáci, někdy s tmavší hřívou. Také kopyta jsou poměrně světlá, nikdy ne černá. Poměrně vzácně se objevují plaváci nebo dokonce bělouši. Typickým znakem baškira je zkadeřená hříva a ocas, krátký rous na patkách a srst s podsadou. Horský typ má podsadu i v létě, i když méně bohatou, stepní jen v zimě. Kvalita srsti je taková, že z ní lze vyrábět plsť či pokrývky. Navíc srst baškirů údajně snášejí i lidé trpící alergií na koně. Kostra baškirů bývá velmi kvalitní, žebra velmi dobře klenutá, kohoutek nízký a plochý, hřbet široký, pevný a plec strmá. V původním chovu se objevovala sblížená hlezna a příliš strmé spěnky. V poslední době se však podařilo všechny tyto vady včetně příliš masitého krku a těžké hlavy odstranit, takže moderní baškir vypadá velmi pěkně.
Vzhledem k tomu, že se baškir chová nejen pro výkon, maso, srst a kůži, ale také pro mléko, věnovali chovatelé odedávna pozornost povaze svých koní. Klisny baškirů se klidně nechávají dojit, snášejí i dočasné oddělení od hříbat a hřebci nebývají agresívní. Koně jsou snášenliví, ve stádě jen zřídka dochází k tvrdým šarvátkám, což je jinak u stepních koní běžné. Při tom ovšem baškir není ani měkký, ani bázlivý, je to kůň odvážný a odolný, mimořádně vytrvalý a všestranný.
VYUŽITÍ
Kůň je v Baškirii ještě dnes nejdůležitější výrobní prostředek i zdroj surovin. Snese srovnání i se sobem v tundře, pro své chovatele je skutečně nepostradatelný. Dosud chovají velká stáda těchto koní, ani ne tak pro výkon, ale pro mléko. Klisna baškira produkuje totiž úžasné množství kvalitního mléka, které bylo v kočovnické společnosti vždy mimořádně důležité pro výrobu kumysu. Tento kvašený nápoj má i podle moderních znalců potravin větší význam výživný i léčebný než jogurt z kravského mléka. Doba laktace je u baškirské klisny neobyčejně dlouhá, sedm až osm měsíců (u našich klisen to bývá zpravidla 6 měsíců) a produkce mléka dosahuje celkem 1 500 až 2 700 litrů. Jedna klisna tedy dává kolem 10 l denně - a při tom ještě bohatě uživí své hříbě. Její celková denní produkce totiž může dosáhnout až 40 l. Kromě kumysu se z mléka ještě vyrábí mnoho jiných potravin.
Zdroj: Horses Online
