BERBERSKÝ KŮŇ

Jméno berbera prozrazuje jeho původ. Pochází totiž ze severní Afriky, z Maroka, Alžírska a Tunisu. Pravděpodobně je potomkem starověkých numidských koní, které využívali už Kartaginci. I to však byli přistěhovalci, neboť v Africe nikdy divocí koně nežili. O prošlechtění tohoto koně se zasloužili Berbeři, kmeny, které kočovně žijí od 7. století v severní Africe. Tato oblast byla od starověku vystavena mnoha cizím vlivům, což se odrazilo i na vývoji koní.
Berbery řadíme do skupiny pouštních koní, avšak od araba se značně liší. Někteří odborníci soudí, že se do Afriky dostali z Iberského poloostrova již v prehistorických dobách, jiní míní, že přišli koncem starověku s Vandaly, nejpravděpodobnější však je, že se vytvořili na místě splynutím různých plemen, které dovezli Řekové a Féničané a možná na jejich vzniku měli podíl i koně egyptští, potomci koní hyksóských. Od 8. století se křížili s araby, čímž získali větší ušlechtilost, ale přesto si uchovali vlastní charakter a typické znaky.

POPIS

Berber je teplokrevný kůň, mimořádně skromný a odolný, s charakteristickou úzkou lebkou a výrazným klabonosem. Pouštní podmínky ovlivnily nejen jeho stavbu, tvar kopyt a jejich kvalitu, ale také chody a vydatnost pohybu, pohyblivost a rozměr chřípí a samozřejmě povahu.
Berberští koně jsou rozšířeni po obrovském území severní Afriky, a proto mají mnoho místních rázů. Jsou to vesměs vysocí štíhlí koně, měřící v kohoutku asi 145-155 cm, pobřežní typy jsou vyšší. Typickým znakem je hluboký hrudník, poměrně široká, mohutně osvalená prsa, štíhlé, ale silné končetiny, výrazný kohoutek a poměrně strmá záď s nízko nasazeným ocasem. Zvláště hlava se zcela liší od příbuzného araba. Původní berbeři byli vraníci, tmaví hnědáci, nebo hnědáci. Teprve s příměsí krve arabů se objevili i bělouši. Berber nemá vždy bezvadnou stavbu. Obvykle má poněkud strmou lopatku, zadní končetiny někdy se sblíženými hlezny, což je dědictví po horském typu a kopyta mají sklon ke zúžení, někdy bývají dokonce těsná. Rohovina kopyt je tak pevná, že se původně tito koně nekovali. 
Berbeři vynikají tvrdostí, jsou nesmírně výkonní a schopní snášet těžké podmínky. Jsou neobyčejně obratní a na krátké vzdálenosti dosahují značné rychlosti. Mají vrozený orientační smysl a nebojí se střelby ani hluku. Díky své učenlivosti jsou velmi oblíbeni, i když jejich povaha je poněkud svérázná. Libyjský berber je ušlechtilejší než původní typ, je vyšší a mnohem rychlejší.  
Povaha berbera se formovala ve velmi drsných podmínkách, ve společnosti kočovníků, kteří sice svým koním nemohli mnoho nabídnout, ale zato k nim vždycky měli neobyčejně úzký vztah. Následkem toho vznikl kůň bez problémů snášející vedro, sucho, hlad i žízeň a dokonale zdolávající všechny přirozené problémy a překážky. V neklidné severní Africe musel být tento kůň vždycky připraven k boji, a tak se stal ideálním válečným koněm. Je statečný, má pevné nervy, je velice obratný, avšak hřebci bývají poněkud nesnášenliví. Je poměrně dobře ovladatelný, jeho původní majitelé s ním jezdili pouze na ohlávce nebo s jednoduchým udidlem a také sedla bývala velmi prostá. Pohyb berbera není právě působivý, nemá lehkost araba ani plavnost achaltekince. Je to však zvíře s nesmírným smyslem pro rovnováhu a zejména v horách je velmi spolehlivý díky jistým končetinám.

VYUŽITÍ

Berber byl pravý kočovnický kůň, schopný denně překonávat značné vzdálenosti v neschůdném terénu. Spokojil se s chudou pastvou, podle možností vylepšovanou zrninami. Je to nejen dobrý jezdecký kůň, ale ochotně poslouží i jako soumar. Dokonce je zvyklý pravidelně nosit s jezdcem i náklad, zejména vaky s vodou. Jak se šířil do světa, získával odlišné vlastnosti. V rámci muslimských jízdních armád se stal typickým válečným koněm, který se později uplatňoval i na straně protivníků, zejména u křesťanských válečníků. V Anglii a Francii z něj jeho rychlost učinila sportovního koně již ve středověku. 
Na Iberském poloostrově se berbeři podíleli na vzniku andaluských a lusitánských koní a údajně irský connemara, francouzský limousin a bílí koně z Camargue mají berberské předky. Berber byl také jedním z předků anglického plnokrevníka a podílel se na vzniku mnoha afrických plemen, dnes již zapomenutých. 
Berber se s Araby dostal i do východních islámských zemí a tam se podílel na vzniku nebo vylepšení místních koní. Centrem jeho chovu však dodnes zůstává Afrika, a to nejen severní, kde ještě v minulém století pečovala o chov berbera i francouzská armáda, která ho používala pro své jízdní jednotky. Má své místo také u většiny hamitských kmenů, například u Fulanů v Kamerunu. Hlavně má však berber trvalou pozici v šlechtitelských programech, jeho krev zlepšila vlastnosti i tak renomovaných plemen jako jsou lipicáni, frederiksborgové, frísové a dokonce i starokladrubští koně.

Zdroj: Horses Online